Revmatoidní artritida

I když se jedná o jedno z nejstarších prokázaných onemocnění, jenž bylo identifikováno na pozůstatcích neandrtálců i dinosaurů, k jeho bližšímu popisu přispěl až Augustin Jacob Landré-Beauvais. V publikaci revmatoidní artritida byla popsána jako forma dny, s čímž však několik dalších lékařů nesouhlasilo. Jako samostatná nemoc byla prohlášena od roku 1859 zásluhou Alfreda Baring Garroda, uznávaného odborníka na dnu. Doposud se přesné příčiny vzniku onemocnění nepodařilo odhalit, pravděpodobně se jedná o multifaktoriální proces. Svoji nepřímou úlohu sehrává genetická predispozice, kterou ovlivňují vlivy prostředí, hormonální změny a zvláštní zájem je kladen na některá virová a bakteriální onemocnění.


Revmatoidní artritida je vyvolána autoimunitní reakcí organizmu, při níž dochází k zánětu kloubů a jejich následnému poškozování. Napadnout však může i jiné orgány a krom samotné pohyblivosti ovlivňuje i délku života postižených lidí. V průměru se uvádí o osm let kratší, než u zdravé populace. Její výskyt v obyvatelstvu se pohybuje kolem 1%, z nichž tvoří 70% ženy. Její první příznaky se mohou objevit v jakémkoliv věku, nejsou jí ušetřeny ani malé děti. Nejohroženější skupinou jsou však právě ženy v období menopauzy. Její nejčastější průběh je tzv. polycyklický, tedy pozvolný progredující průběh s klidovými obdobími, kdy dochází ke zmírnění příznaků. Avšak část pacientů může vykazovat trvalou progresi bez přítomnosti remisí. K postižení kloubů zpravidla dochází symetricky, jsou zasaženy stejné klouby na obou stranách těla.


Buňky vlastního imunitního systému po propuknutí nemoci začínají napadat výstelku kloubního pouzdra. Tato tenká vrstva synoviální tkáně produkuje tekutinu, jenž společně s chrupavkou zajišťuje hladký pohyb kloubu. Hromaděním leukocytů, čili bílých krvinek dochází k ztluštění synovie, které poté produkuje větší množství této tekutiny. Zmnožená synovie společně s tekutinou způsobují otok kloubu a zejména ranní ztuhlost vyvolanou nahromaděním výpotku. Zanícená synovie navíc produkuje řadu látek, jejichž působením je poškozována chrupavka i přilehlé kosti. Tomuto procesu říkáme kloubní eroze. Ta se podílí na omezení pohyblivosti kloubu a v pozdějších fázích i na způsobení deformit. Bolest povětšinou nutí pacienta snižovat námahu na postižené klouby, což se podílí na ochabování a zkracování přilehlých svalů a šlach. Produkované chemické látky se podílejí i na odvápnění kostí, osteoporóze, na níž však sehrává určitou úlohu i samotná léčba.


Revmatoidní artritida může krom kloubů postihnout i další orgány. Nejběžněji se setkáváme s postižením kůže, na níž se tvoří revmatoidní uzly. Zasažené oči se projevují narušenou tvorbou slz a jejich suchost posléze způsobuje jejich zanícení. Narušena bývá u pětiny pacientů i krvetvorba, jenž vede k lehčím formám anémie. Artritida také zvyšuje náchylnost organismu k ateroskleróze, čímž roste riziko vzniku infarktu a cévních mozkových příhod. Zajímavostí je, že u velké části nemocných s artritidou nemusí být prodělaný infarkt doprovázen typickou bolestí na hrudi.